Luci, blíží se konec roku a vysvědčení. Měli jste nějaký rituál s rodiči k této příležitosti? Dostávala jsi něco za hezké známky?

Chodívali jsme s taťkou na nějakou lepší večeři do restaurace. Takový čas dcery s otcem. Mamka tomu přála.

Jsi ze zdravotnické rodiny. Ovlivnilo tě to nějak?

Doufám, že ne. Ale třeba vakcinaci při covidu jsem řešila racionálně, ne emočně. Zdravotníkům důvěřuji, i když zdraví není jen o těle, ale týká se psychiky a celkově životního stylu.

Na jakou profesi sis jako malá hrála?

No na paní učitelku. Z knížek měli moji plyšáčci lavice a za svou práci dostávali razítka do notýsků, které mi vytiskla mamka.

Ale také na doktorku. Bavilo mě hrát si na chirurga. Měla jsem z manikúry takový malý skalpel a ráda řezala. Když jsem sama byla nemocná, hlídala mě babička. A když se naši vraceli z práce, babička byla od hlavy po paty obvázaná a celkově důkladně ošetřená.

Co rozhodlo o tom, že ses hlásila na knihovnictví a současně na pedagogickou fakultu?

Prvotně jsem se hlásila v Hradci Králové v rámci filozofické fakulty na archeologii, archivnictví a historii a na pedagogické fakultě na jazykovou a literární kulturu. Dostala jsem se na vše a vybrala si archivnictví a historii.

A jak se stalo, že jsi později šla i na učitelství?

Během těch tří let studia jsem si přivydělávala i doučováním angličtiny a zjistila, že mi chybí i literatura, kterou jsem měla moc ráda. Tak jsem vedle historie studovala i na pedagogické fakultě češtinu a angličtinu.

Vím, že ráda čteš fantazy a na mě až dost hrůzostrašné příběhy. Co tě přivedlo k tomuto žánru?

Vždycky jsem měla ráda bizarní a hrůzostrašné příběhy. Asi mě trochu ovlivnil i taťka. Pro něho byly tyhle příběhy relaxem po náročné práci onkologa.

Vzpomínáš ráda na nějakou svou kantorku či učitele? Čím tě oslovil?

Ke studiu historie mě určitě podnítil můj dějepisář na základní škole. Učil zajímavě a současně mi zvedal laťku. Jezdili jsme s ním na celorepublikovou soutěž Historiáda, kde se znalost dějepisu prověřovala zábavným způsobem a řešili jsme plno úkolů i týmově. Pouštěli nám třeba ukázky hudby určitého období, přehrávali scénky, dávali i dynamické nápadité úkoly. Mělo to veliký záběr a učilo nás to i určité sebereflexi a nadhledu a hlavně souvislostem. Ovlivnilo mě to i v tom, že jsem si sama dohledávala podrobnosti a historii si zamilovala. Vnímám ji jako základ všech dalších oborů.

Proč sis vybrala aprobaci češtiny a angličtiny, tedy právě jazyky?

Jazyky mi problém nedělaly. Překládala jsem si různé texty písniček, kterým jsem chtěla rozumět, a hodně mě motivovaly knížky o Harrym Potterovi. Moc mě bavily a nedokázala jsem čekat na překlad. Na gymnáziu jsem si přirozeně vybrala humanitní zaměření. Tam jsem potom četla v originále i některé anglické klasiky.

Z češtiny mě nejvíc bavil sloh, ráda jsem psala a četla. Literatura se mi hezky propojovala s historií.

Ráda se vracíš do Anglie, konkrétně do Londýna. Teď chystáte už druhý výjezd pro naše žáky. Co považuješ v Londýně z těch méně známých památek za hodné návštěvy? A proč?

Jak mám ráda horory, tak v Londýně najdete London Dungeon. Jedná se o interaktivní způsob seznámení s krvavou stránkou anglické historie akultury. Např. s postavami Jacka Rozparovače, SweeneyhoTodda apod.

Vím, že jste s rodiči hodně cestovali. Která země se ti dostala opravdu pod kůži? Čím?

Španělsko. I na gymnáziu jsem měla jako druhý jazyk španělštinu. Zjezdili jsme různé španělské ostrovy Baleáry, Kanáry…a na pevnině mě nejvíc dostala Andalusie, tam je skutečně krásně. Moc se mi líbila Granada, střet muslimské a křesťanské kultury. Také je krásná Ischia, ostrůvek kousek od Neapole s relaxačními termály. Odtud jsme si udělali výlet na Vesuv a do Pompejí. Ty na mě udělaly mocný dojem.

Kterou destinaci považuješ jako opravdu doporučeníhodnou na dovolenou pro unavené kantory? Finančně dostupnou a nepříliš vzdálenou?

Doporučila bych Slovensko. Konkrétně Podhájska, opět termály. Umožňují výlety do okolí, třeba do Nitry, a současně relax. Tam jedeme s manželem i letos.

Pocházíš z Hradce Králové a při studiích jsi tam hrála také divadlo, co tě k ochotníkům přivedlo? Na jakou hru, roli ráda vzpomínáš? Využiješ tuto dovednost a koníček i tady v Turnově? I jako učitelka?

Vždycky jsem byla i trochu extrovertní exhibicionistka. Už u dědy v Jihlavě jsme s kamarády secvičovali pro naše rodiny představení a výstižně jsme si říkali Cirkus Trhlíci. Na základní škole jsem pak udělala přijímačky na dramatický obor ZUŠ a poté pokračovala v hraní v dospělých souborech.

Je plno rolí, na které vzpomínám ráda a obecně na celý soubor. Ač bylo víkendové soustředění náročné, byli to hrozně fajn lidi a činnost, kterou jsem milovala.

Utkvěla mi určitě role Kateřiny z inscenace o Villonovi, inspirovaná knihou J. Loukotkové, Navzdory básník zpívá. A pak třeba Agnes z Dykova Krysaře.

Vím, že ses sem stejně jako já přivdala. Co ti pomohlo k zdomácnění? Co ti naopak dělalo potíže? Co ti chybělo nejvíc?

Pomohlo mi postupné začleňování. Jezdila jsem sem už na vysoké škole, když jsme spolu chodili, postupně jsem se seznamovala s Jířovými kamarády a později s kolegy z muzea.

Nejtěžší pro mě bylo vzdát se divadla. Už když jsem pracovala v knihovně, dojížděla jsem ještě do Hradce dohrávat Agnes, ale další roli jsem už nezkoušela, protože by to nebylo časově možné.

Jako učitelka herectví určitě využívám. Někdy musím reagovat, když je to účelné, i způsobem, který jde proti mé povaze.

Kde jste se poznali s manželem? Čím si tě získal?

Poznali jsme se na archivnictví a historii. Určitě mě zaujal svým přehledem. Deptal nás před zkouškami různými otázkami, třeba zahradnickým dotazem, co víme o dělení růží, tedy rozrodu Vítkovců.

Vím, že spolu s partou rádi putujete a spíte pod širákem. K tomu tě jako holku z velkoměsta přivedl Jířa?

Měla jsem už nějakou zkušenost z přespávačky s dramaťákem. Ráda jsem taky jezdila k dědovi, který choval čuníky, králíky, slepice, měl velkou zahradu. Nejsem tedy typická holka z města.

Hůř to snášeli rodiče. Zvlášť když nebylo jisté počasí. Mně to ale nevadilo.

Jiří je historik, sdílíte zájem o nějaké konkrétní období naší minulosti?

Jířa je zatížený na středověk. Já ho mám taky ráda, líbí se mi i období raného novověku.

Manžel se hodně zabývá starými cestami, hledá úvozy, kde dnes už cesty nevedou, a pak zmapuje určité území. Občas to spojíme s nějakým společným výletem. Druhou jeho specializací je rod Markvarticů, o kterých připravuje monografii.

Rádi také zahradničíte. Co ti momentálně dělá radost na zahradě?

Určitě naše jezírko, které získávalo svou současnou podobu roky. Jsem vodnář.

Vypiplali jsme si ho. A každý rok zvětšovali. Kamarádi nám ho v rámci akce Pivo-guláš-krumpáč pomohli zvětšit a prohloubit. Otužujeme se v něm i v zimních měsících.

Vím, že manžel přijal tvé příjmení za své. To není právě obvyklé, co vás k tomu vedlo?

Je to výsledek naší kompromisní dohody. Já za ním přesídlím do Turnova a on přijme moje příjmení.

Také mě dost překvapilo, že ses vdávala v černých šatech. Z fotek vím, že ti to moc slušelo. Můžeš se podělit o to, co vás vedlo k takové netradiční svatbě?

Jířa nesnáší obleky a nechtěla jsem ho tlačit k nějakému diskomfortu. Navíc potřeboval novou koženou bundu. Tu doplnilo oblíbené černé triko, černé džíny a steely.

Protože mám ráda horory a metal, nešlo to proti mému stylu. Trefila jsem se dokonce černou barvou svatebních šatů do trendu svatební sezony.

Obdivuju na tobě, jak i v běžné řeči mluvíš přirozeně spisovně a kultivovaně. Současně tradičně výročí svatby oslavujete v Dětenicích, kde vybraná mluva rozhodně není na pořadu dne. Jak to tam dáváš? Nebo to vnímáš jako dramatické umění? Přizpůsobíš se?

Hrozně si to užívám! Moc se mi líbí všechny vrstvy jazyka, každá má svou funkci v dané situaci. V Dětenicích mi vůbec nedělalo problém přijmout jejich žargon. S kamarády také mluvím jinak než ve škole.

Na co kladeš při výuce češtiny ty sama důraz?

Obecně asi na to, aby pro ně čeština nebyla jen o gramatice. Aby pochopili, že součástí češtiny jsou i příběhy a jejich vlastní tvorba.

Učíš raději češtinu nebo angličtinu? Proč?

Nechci vyloženě vybírat jedno nebo druhé. V angličtině jsou menší skupiny žáků a celková atmosféra je i díky tomu příjemnější.

V češtině není vždy tolik prostoru na jejich kreativitu a porozumění textu kvůli procvičování a vysvětlování gramatiky. Těší mě třeba příprava na Souboj čtenářů, kdy se tři měsíce věnuje skupinka dětí jednomu titulu knihy a má větší možnost sdílet prožitek z četby a jít víc do hloubky, mohu upozornit na to, na co v rámci dotace hodin češtiny není čas.

Vedle kantořiny pracuješ také v knihovně. Prolínají se tvé profese, vzájemně jedna druhou obohacují?

V podstatě jsem u zdroje knih a zároveň mám prostor pro to, abych mohla žáky přivést přímo do knihovny. Ta spolupráce mezi školou a knihovnou či jinými kulturními institucemi je dnešní trend. Dobře se to doplňuje.

Co je pro tebe stěžejní ve vztahu k dětem ve škole a co je třeba víc zohlednit v ICM / Informačním centru mládeže? V čem se to liší od školy?

Liší se to rozhodně v tom, že ve škole na ně kladu určité nároky, organizuju jejich činnost. V ICM je to naopak. Přicházejí sem sami, dobrovolně a zakázka je na nich. Leckdy se potřebují jen vypovídat, něco vysvětlit, nebo si jen odpočinout a užít si to, že po nich nikdo nic nechce.

Každý máme pro něco slabost. Ty utrácíš hodně za knihy. Vedeš také už několikátý on- line seminář, kde seznamuješ kolegy s novými tituly pro děti a mládež. Mohla bys nám doporučit nějaký titul na léto? Třeba i různých žánrů. Pro děti i pro nás?

Zrovna jsem dočetla Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, minulý rok jí vyšla Bílá Voda, na kterou se také chystám. Také mohu doporučit třeba Hebrejky od Jana Fingerlanda, populárně naučné pěkné čtení o biblických matkách, démonkách, královnách i milenkách. Jako odpočinkový oddech čtu horory S. Kinga, nebo z novějších autorů od C.J.Tudor například Kříďáka či Jámu. Doporučila bych i ve dvou dílech převyprávěný příběh Fausta od Olivera Pötzsche nazvané Kejklíř a Mistr. Krásně se čte i knížka Vango (Timothée de Fombelle).

Pro druhostupňové děti pak třeba knihy Báry Dočkalové Oblázkovou horu a Bitvu o diamant, Vánoční prasátko J. K. Rowlingové, za téma druhá světová válka a židé Deník Dory Grayové od Nadi Revilákové a pro milovníky strašidelných příběhů Zrádné mlhy od Katherine Arden. Pro starší děti mohu doporučit knížku Ten, kdo stojí v koutě (Stephen Chbosky) – a na závěr si neodpustím, že Chbosky je také autorem skvělé hororové knihy Imaginární přítel.